Tak nám zabili Reinharda.

Operace Anthropoid neboli likvidace zastupujícího říšského protektora Heydricha, od jejíhož úspěšného provedení loni uběhlo 80 let, je častým námětem uměleckých zpracování. Atentát byl mnohokrát a rozličně zfilmovaný. V roce 2020 se dostal i na jeviště. Hru nazvanou 294 statečných napsal Tomáš Dianiška pro pražské Divadlo pod Palmovkou, vyskytující se nedaleko od místa útoku a dalších klíčových událostí.

Pamětní desky v Libni dodnes připomínají oběti heydrichiády, které poskytly pomoc parašutistům, za což s celou rodinou zaplatily životem. Není divu, že téma je v městské čtvrti živé a divadlo na něho svou dramaturgií přirozeně reagovalo.

V Libni žil několik měsíců po své zradě i Karel Čurda, kterého vzhledem k zvolenému záběru Dianiška jen epizodně načrtl. Muž užívající falešné identity Karel Vrbas nebo také Karl Jerhot se do centra pozornosti dostává až v nynějším dramatu Davida Jařaba. Vzniklo na objednávku Divadla Rokoko, jež s příběhem na první pohled nesouvisí. Nachází se však nedaleko Petschkova paláce, bývalého sídla pražského gestapa, kam se parašutista osudný den vypravil podat doznání a zradit přátele z odboje.

Tuto souvislost inscenace zohledňuje skladbou večera. První část se koná v sále Rokoka, následuje takzvaný audiowalk po Václavském náměstí do bývalé “Pečkárny”, slovy anotace “autentického místa zrady”, kde se putování symbolicky uzavírá.

Jařab hru vyklenul ve stylu své dramatické a režijní poetiky coby snovou vizi z fragmentárních obrazů. Před diváky se objevují Čurda, jeho matka, bývalá milenka, která s ním otěhotněla, nebo žena, u jejíž rodiny ve Francii trávil čas, než byl roku 1939 přijat do cizinecké legie. Jejich výpovědi, tu monology, tu dialogy, nemají jednotící ráz, spíš na protagonistu nahlížejí z různých úhlů.

Autor se opírá o zjištění historika Jiřího Plachého a podobně jako on činy konfidenta gestapa neospravedlňuje, ale nahlíží s veškerou naléhavostí dobového kontextu. Zužitkovává dopis české emigrantky Anny Krychové, která se roku 1946 obrátila na mimořádný lidový soud, aby dosvědčila vlastenectví tehdy už rok zadržovaného Čurdy. “Sliboval Německu pomstu a z jeho srdce cítila jsem upřímnou nenávist k našim okupantům. Nedokážu si představit, že by s Němci spolupracoval a zavinil smrt mnoha českých lidí. Vždyť ani německy neuměl,” říká Krychová v Jařabově textu.

Ten s historikovou studií souhlasí také v otázce Čurdovy psychiky, na niž silně zapůsobil strach o rodinu spolu se zprávou o vyhlazení Lidic, a tedy úvahou, že by stejný osud mohl postihnout jeho příbuzné v obci Nová Hlína na Třeboňsku. Ve hře se objevuje i rozhovor mezi Čurdou a andělem coby jeho scénickým alter egem, nebo spíš personifikovaným svědomím.

Rubem Jařabovy fantazie a výprav do lidského nitra vždy bývá groteska. V tomto případě ji ztělesňuje švejkovský typ, čistič bot Jiráček, který skutečně existoval. V úvodu ho další postava, paní Troníčková, přiváží na kvazikolečkovém křesle, ve skutečnosti luxusním polstrovaném fotelu. Což doprovodí replikou “Tak nám zabili Reinharda”, aby nezůstal nikdo na pochybách.

Troníček působí jako člověk z lidu, bodrý rozumbrada, jenž je vždy se vším hotov. I když v několika replikách jako by nepříjemně vystihl podstatu věci, třeba když těsně před koncem poznamenává: “Je dobrý tak nějak nacejtit, jak je doba zralá.”

Všechny situace se odehrávají v univerzálním prostoru – výřezu obývacího pokoje, tvořeném rudě potaženou sedací soupravou s plátnem na pozadí promítajícím oblohu. Na ní lze v jednu chvíli postřehnout i pozvolna se snášející padáky, jediný relikt operace Anthropoid, jinak je výprava záměrně bezpříznaková. Člověku se vybaví text předního existencialisty Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti, který své mrtvé umístil do pekla s konturami hotelového pokoje.

Také u Jařaba figury málokdy opustí scénografií vymezený prostor, navíc se pohybují jen minimálně: postávají, posedávají, a především hovoří, což podporuje celkový surreálný nádech. Režisér pracuje s rozvolněným tempem a tlumenými tóny, inscenace tak vyznívá coby snová polemika. Z šestice herců, přičemž většina se představí ve více rolích, je kromě titulního Čurdy v podání Martina Donutila výrazný také Robert Mikluš jako novodobý Švejk, i když v případě jeho hereckého typu bylo obsazení sázkou na jistotu.

Pokud by záměr zůstal v rovině svého druhu zvláštní kontemplace, dalo by se mu i vzhledem k Jařabově scénickým preferencím porozumět, přestože má Čurda, hrdina jedné prohry daleko k podobně atmosférickým, avšak namnoze nabitým inscenacím, jaké Jařab dřív uváděl zejména v Divadle Komedie.

Novinka však – snad z touhy o ozvláštnění – pokračuje zcela nevytěženou procházkou do Pečkárny. Až příliš organizovaný přechod nočního Václavského náměstí se sluchátky na uších je zážitek sám o sobě, moc jej však nemotivuje další tentokrát audiorozhovor mezi Čurdou a andělem, kde se protagonista těsně před udáním táže po božím soudu a konci světa.

Návštěva Pečkárny je pak vysloveně promarněná šance. Autor se zde uchyluje k deskriptivním řešením, Čurda čeká před současnou kanceláří ministra jako živé memento svého provinění, ve finále vchází do paláce a žádá o uvedení k příslušnému úředníkovi, kterému se hodlá přiznat. Inscenaci sice nahrává genius loci, provedení i zbytečná doslovnost jí však podrážejí nohy. To je také důvod, proč Čurda, hrdina jedné prohry budí spíš rozpaky než silné emoce či racionální rozvahy o podstatě hrdinství a spáchané zrady.


Read More