Děti žijí ve stresu, pomoci najdou málo. Diktát úspěchu jim drtí mladé duše

Žijeme v době, jež se prudce mění a často v lidech probouzí stres. Týká se nejen dospělých, ale taky dětí. Výzkumná agentura Behavio se ve spolupráci s organizací Kapka naděje soustředila právě na psychické potíže dětí a jejich zjištění nejsou vůbec radostná. Děti u nás pode nich mnohem častěji než dříve trpí ve své mysli, často si ubližují a rodiny, které jim chtějí pomoci, se ocitají ve svízelné situaci.

Studie uvádí: “Velké stresové vypětí, úzkosti, deprese, panické ataky… psychické potíže čekáme především u dospělých. Ačkoliv si to myslí jen málokdo, týkají se často také dětí. K pomoci se však dostanou jen těžko.”

Víme, kde se ty svíravé pocity berou: blízká válka, téma, jemuž se žádná rodina nevyhne, stejné je to s inflací a drahými energiemi, mnohde se probírá také ohrožující změna klimatu, výhled na vysušenou planetu, kde žít bude mnohem těžší než dosud. Do situace dětí a mladých lidí silně zasáhla pandemie covidu, izolace, ztráta kontaktů. Najdeme i další příčiny, jež vyvolávají úzkost a strach z budoucnosti – mladí lidé nejsou v Česku tématem, všechno to tu kočírují generace mnohem starší, jež na mladé moc nehledí.

Dopad na psychiku dětí má i nálada dospělých. Výraznou psychickou nepohodu u sebe loni vnímalo 36 procent dospělých Čechů, častěji ženy a mladší lidé ve věku 18 až 34 let, uvádí průzkum. U svých dětí pozorovalo ve stejném období psychické potíže devět procent lidí, tedy skoro každý desátý člověk. Když trpí dítě, dospělí se mu snaží vyhledat pomoc – a narazí na její naprostý nedostatek. V celé republice napočítáme jen 180 dětských psychiatrů, z toho je skoro polovina – konkrétně 86 – starších 65 let. Z 931 českých klinických psychologů se jich pouze 90 zaměřuje na děti a dospívající. V přepočtu na 100 tisíc dětí a adolescentů připadá asi šest psychiatrů. Zoufale málo.

Statistiky Linky bezpečí za rok 2021 ukazují meziroční nárůst četnosti dětských psychických potíží o 45 procent. Skok. Sebevražda je u dětí a mladistvých ve věku 14-25 let druhou nejčastější příčinou úmrtí. Jejich výskyt a případy sebepoškozování se v roce 2021 oproti roku 2020 zvýšily trojnásobně, přičemž se tento tragický trend neobrací. Na dětské psychiatrické klinice fakultní nemocnice v pražském Motole jsou sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky nejčastějším důvodem k přijetí.

Mnozí to zažívají ve vlastní rodině a pozorují v okolí. Dcera či syn trpí depresemi a jinak na tom nejsou ani jejich kamarádi. Nejde o nic výjimečného. Rodiny se ocitají v ubíjejícím řetězci propadů nálad vlastních dětí, i těch docela malých.

My jsme tak citliví nebyli… možná ne, ale oni jsou

Častá reakce zní “my jsme tak citliví nebyli”, v horším případě slyšíte “my jsme nebyli tak změkčilí”. Jenomže tady nejde o změkčilost, nýbrž o drsnou realitu, nabouraný vnitřní svět, psychiku. My starší a staří bychom si měli uvědomit, že na úzkostech svých dětí a jejich dětí máme podíl. Odpovídáme za to, kolik jsme jim věnovali času, jakou jsme jim nachystali budoucnost, jakou jim nabízíme životní naději, jak jsme se, obecně řečeno, chovali ke svému okolí.

Klinická psycholožka Lucie Botorová říká: “U dětí zaznamenáváme vysoký nárůst úzkostně depresivní poruchy, nejsou stavěné na zátěž, neumí se vypořádat se stresem dnešní doby. Většinu nepříjemných situací a neúspěchů používají proti sobě, o čemž svědčí nárůst sebepoškozování a sebevražedných pokusů u adolescentů.” Zmiňuje covidový lockdown i sociální izolaci dětí v rodinách, kde třeba nemusely panovat zrovna dobré podmínky. “I když doma bylo funkční a podporující prostředí, děti se nemohly setkávat se svými přáteli, chodit na tréninky a kroužky. Tím se jim přetrhla nit určité kontinuity jejich života a spousta se následně už nevrátila ke svým sportům a koníčkům. Ztratily hodně vztahů a mnoho z nich je už nedokázalo získat zpět.”

Lucie Botorová ale nepomíjí ani další moment typický pro současnost – důraz na výkon a silný tlak na výjimečnost. “Děti se pak cítí nedostatečné, neustále mají před sebou nedosažitelné cíle. Skoro žádné dítě necítí pocit sounáležitosti ve smyslu, že by bylo přijímané svým okolím takové, jaké je. Ve společnosti jsou dané velmi silné představy, jak by se správně mělo žít, a mnoho dětí už teď nevěří, že těchto milníků kdy může dosáhnout. Tím ztrácejí víru v dobrý a hezký život.”

Nezdravě soutěživá, k podivným vzorům vzhlížející societa, kde smyslem není “být dobrý”, nýbrž “být nejlepší”, případně “něco dokázat”. Vzpomeňme častou repliku Miloše Zemana o lidech “kteří nic nedokázali”. Něco dokázat je mít miliardy jako Babiš, být úspěšný politik jako Zeman, zpěvák jako Gott, sportovec jako Jágr, zločinec jako Kájínek. Jako by se cílem života stalo být celebritou, ať je jakákoli.

Spokojené dítě? Ne. Úspěšné!

Kolik rodin vychovává své dítě k tomu, aby bylo prostě spokojené, hledalo samo sebe a své nadání, zbytečně nesoutěžilo, bylo v klidu? Kolik dětí u nás slyší “chceš skončit jako metař?” A kolik dospělých svým dětem nevěří, že doopravdy prožívají úzkosti? Kolik dětí doma slyší “víš, čím já jsem si musel/musela projít?”

Když pak děti padají do úzkostí, strachu ze života, ze dne či noci před sebou, když ztrácejí smysl své vlastní existence, odbornou pomoc jen tak nenajdou. Jak už bylo připomenuto výše, je jí zoufale málo. Lucie Vašková, pedopsychiatrička z pražského Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty, vysvětluje, že je “menší zájem o dětskou psychiatrii, tato oblast je podfinancována, málo lukrativní”. A jsme obloukem zase zpátky, nelukrativní obor, nestačí, že má hluboký smysl.

Neblahý stav hodnotí také ředitelka Nadačního fondu Kapka naděje Dita Loudilová: “… kvůli kritickému nedostatku psychiatrů se mnohdy dítě s psychickými problémy dočká odborné pomoci po týdnech, někdy až měsících, a to zdaleka není jediný problém. V Kapce naděje spolupracujeme například s odborníky z psychiatrických klinik, se kterými se snažíme hledat nejefektivnější cesty, jak pomoci. A to nejen finančně, ale také edukací rodin a snahou o lepší pochopení tabuizovaného a stigmatizovaného tématu.”

Ve skutečnosti však už Češi naštěstí duševní onemocnění jako stigma nevnímají. Za slabost člověka jej považuje jen desetina lidí, za ostudu pak pouze tři procenta. Podle většiny se jedná o nemoc jako každou jinou. Zároveň ji však máme tendenci podceňovat, a to u sebe i svých potomků.

Zkusím se ještě vrátit k podstatě, k situaci, kdy se dítě nebo mladý člověk topí sám v sobě, kdy tedy trpí jeho duše. Na duši jsme zapomněli, duše, to rozhodující v nás, se pěstuje jen málo. V rodinách jde mnohem víc o úspěch, kariéru, zajištění budoucnosti typu “jdi na práva”, “dělej programátora”. Za komunistů to zase bylo “hlavně mlč”, “ať tě ani nenapadne ve škole říct pravdu”. Tyhle duši křivící postoje se sčítají, hromadí.

Dnes jako by nešlo o duši, o nehmotnou podstatu našeho vnitřního života. Církve povětšinou neumí nabízet svůj duchovní svět, nelákají příliš děti a mladé lidi, neumí to s nimi. A tak se k nim nedostává ani jejich nabídka. Zhusta nejsou dost odvážné, neriskují. Dětem pak chybí vzory, jiné než Zeman a Babiš, než celebrity showbyznysu.

Chybí jim hlas, který by řekl “nemusíš chtít tolik”. A často jim chybí máma nebo táta, se kterými si mohou popovídat.


Read More